V depresivní chvilce poslouchám Queen a přišlo mi tak na mysl jaký měl Freddie asi super buzy život, že i přes to všechno co prožil si mohl říct: "Mělo to cenu." Já bych si chtěl něco takovýho říct právě teď, ale ať se snažím jak se snažím, nejde to. Stal se ze mě 26 letý stařec. Drahý víno, který je Vám blbý pít, protože už leží ve spižírně po několik let a rok od roku si říkáte: "Co ho nechat ještě uležet." Jsem tak zoufalý, že jsem si zašel do China Town na Thajskou masáš, abych se nějakým způsobem dostal ven z mýho stereotipu života. Na místo psychycké úlevy a nalezení mapy mojí nový cesty jsem dostal lekci bolesti.
Stojím v ulici obklopen čínskými a všelijakými klikyhákami a najednou předemnou zjevení, 33 liber 50 minut masáž. Hlavou mi projelo spojení: "Good deal." Vyrazil jsem po schodech zaplivanou chodbou do 3 patra, kde mě přivital mistr šikmé očko, který mě ochotně a překvapivě rychle umístíl v malé místnůsce bez oken a děravím stropem, krom dveří to byla zřejmně druhá možnost k útěku. Uprostřed místnosti se vyjímal dřevěný stůl s dírou na můj obličej. Sednul jsem si na stolek, odložil jsem si nejnutnější a čekal. Dočkal jsem se, asi za 3 minuty přišla drobná 50ti kilová slečna a deset kilo z její váhy dělali prsa. V tu chvíli jsem nemyslel tak na masáž jak na válení těsta, trhání borůvek a vysávání vychlazené Coka Coly brčkem. Nebojte vystřízlivění přišlo hned po otázce: "Jak by jste si to pán přál? Jemně, středně, nebo hrubě?" Na to jsem odvětil, že středně by to bylo fajn, ale že klíďo můžem přejít na hrubo. Jsem přeci kus chlapa. Měla sice pár kilo, ale cítíl jsem se jako by mě valchoval 120kilovej chlap. Každým jejím zmáčnutím se moje dlaně zabořovali hloubž do noh od stolu. Snažil jsem se s ni udržovat komunikaci jako jsem to dělával s mým tátou když jsme spolu byli v autě a on nohu na pedálu, při konverzaci jel vždycky v klidu. Ona při konverzaci ještě přitlačila. Počítal jsem vteřiny. Na konci přišla úleva, vysloužil jsem si pomazání olejem a masáž obličeje. V tu chvíli jsem i dostal odvahu jí říct, že už chápu proč lidi odchází tak uvolnění a šťastní, ale to si domyslete sami já Vám iluze brát nechci.
Můj šef má problémy se zády určitě mu dám doporučení kde mu zaručeně pomůžou.
Oženil jsem se. Čekal jsem velkou změnu. Nakonec se nestalo nic co by mi ublížilo, ani přidalo. Mám náladovou ženu, roztomilé udělátko na levém prsteníčku a brzy si místo dítětě pořídíme krásnou malou chiuvavu pro kterou už mimochodem máme připravené miniaturní oblečení, taštičku a pelíšek. Na otázku jaký to je už automaticky odpovídám: "Nemáš kam utýct." Ne nadarmo dopíjím druhou sklenici vína..
Táta mi hodněkrát říkal: "Netahej dříví do lesa. Nakvartýruj se k nějaký bohatý ženský." U něj nic neočekávanýho, většinou jsem mu na to odvětil, že já budu ten kdo bude bohatý a vezmu si tu moji bobuli jako část výzkumu jestli po manželství ještě existuje život.
Každopádně 23. června 2012 se může vepsat do historie. Zítra zkontroluju oddací listy kdybych se náhodou spletl. Dny před touto událostí byly horoucí peklo. 20. jsem se dostal do mého rodného města, "trochu" se chlastalo s přáteli a do toho se vyřizovalo všechno kolem svadby, jako kytky, hospoda, výzdoba, program, papírování s radnicí, hudba, to všechno mi opravdu v doprovodu mojí nastávající způsobovalo bolest hlavy. Do toho všeho, po bojových hrátkách s mým bratrem, jsem si podvrkl kotník. Doktor nedokázal pochopit moje vyjádření: "Hašteřil jsem se s bráchou." ale to mě netrápilo tak jako že jsem měl cizí průkaz zdravotního pojištění. No zpět ke svadbě. Vše proběhlo překvapivě hladce. Máma mě dovedla před oltář. Stojím, koukám, všichni vážní. Nastala hudba a ona vstoupila dovnitř. Jediný co mi prolítlo hlavou bylo: "doprdele!!" Vypadala fakt dobře. Vždycky když něco chce vypadá dobře, ale tohle byl extrém. Dál jsme si vyslechly proslov, který byl doopravdy povedený a hluboký. A nakonec easy job. Měl jsem připravený před zrcadlem, podívám se k nevěstě, napočítám si do tří (který pro ni budou tři staletí) a řeknu ano. V reálu jsem si to užil, i po tom co mi ta moje drtila prsty po celou dobu proslovu, protože mi čas odpovědi vyčítá do dnes.
Moc pozdě pokračovat. Pa
Přemýšleli jste nad tím, že by jste se zdekovali na nějaký čas do Londýna? Někdo v tomhle článku nemusí najít nic k pomoci, ale mluvím z vlastní zkušenosti a doufám, že někdo z Vás bude "Let´s say happy."
Před odjezdem si zkontrolujte u dokladů datumy platnosti, mohlo by Vám to zkomplikovat život kdyby čirou náhodou občanka a pas vypršeli ve stejný čas. Srovnejte si v hlavě Vaši angličtinu a podle toho vyberte obor do kterého chcete vhánět své usilí, ale stejně pro většinu je nejlepší výpomoc na stavbách, obsluha v restauraci, dělníci ve skladech. Práci tam seženete rychle a jakmile se vypracujete s Angličtinou nebo s dobrým jménem, můžete se pustit do něčeho zajímavějšího (podle vkusu). Není těžký sehnat práci, je těžký mít každý týden 40 hodin. 40 s minimální mzdou 6.08 v hrubím není špatný, ale když se dostanete pod 40 hodin dá se to přežít, ale pocítíte to. Snažte se sehnat práci kde Vás vyplácej maximálně po dvouch týdnech, tam kde Vás vyplatěj po měsíci musíte mít víc našetřených peněz z Čech a kdyby jste narazili na zmetka který Vám nezaplatí, nebude Vás trápit týden, dva, jak celý měsíc. Pro příklad, vzal jsem si 28.000,- asi 800 liber, práci jsem sehnal po dvouch dnech a po dvouch týdnech kdy mě poprvé vyplácel můj zaměstnavatel jsem měl na mále s penězi a to jsem byl jeden týden u mý sestřenky. Začátek je o chlebu a o vodě dokud nezjistíte jak to tady chodí a co co stojí, viděl jsem lidi přijíždět a odjíždět neberte nic na lehkou váhu.
Dobrý je se předem registrovat v Londýnských agenturách na práci (BerryAgency atd.). Vyměňte si pár mailů a připravte si pro ně reference (potrpí si na to). Jako reference může být kamarád který tu žije, nebo někdo v čechách kdo pošle email (z bývalí práce, nebo si něco napište sami). Když budete mít dostatek životopisů můžete vyrazit sami, ale mějte anglickou SIM kartu a Oyster cestovní kartu.
Je dobrý, že jediný co potřebujete pro práci je Insurance Number o který si zažádáte na pracáku (Job Centre), hned po obdržení potvrzení od zaměstnavatele, že u něj pracujete. Kdyby po Vás někdo vyžadoval Home Office potvrzení, řekněte mu, že mi češi to už nepotřebujem, stojí to zbytečný peníze.
Možná bude ještě obtížný zařídit účet u banky, protože chtějí potvrzení o bydlení a někdy mají problém s občanským průkazem, protože není celý v angličtině, ale když zkusíte 2 - 3 banky musí to vyjít. Pokud možno starejte se o banku až budete mít stálý bydlení.
Bydlení je nejsložitější. Pokud nikoho nemáte musíte být první dny v nějakým hotelu a počítejte s 10 až 15 librama na noc kde budete na pokoji s více lidmi a pište si, že to jsou lidi kteří mají rádi párty a budou Vás svádět k neřestem, ale určitě Vám i hodně pomůžou. Kupte si noviny Loot a v malých Indických obchodech jsou ve výlohách nabídky bytů, pohybujte se max 500 liber s účtama měsíčně 300-400 je optimální.
Možná to trochu poopravím nemám čas to číst znova. Na druhou stranu hodně štěstí.
Co nám přinese rok 2012? Krom dalšího konce světa u kterýho mi přijde že někteří lidé jsou tak znudění a prahnou po něm, nebo hluboké ekonomické deprese v Evropě kterou na nás uvalil svět za rozhodnutí která jsme vznesla, si myslím , že nic horšího už nepřijde. Já bych tenhle rok předurčil k plánování do budoucna, stanovit si cíle a najít správný čas k realizaci. Řiká se o nás čechách, že jsme hlavičky. Životní úroveň naší země je ohodnocena na 20. místě a to je dobré. Králostvím jsme už byli, proč bychom to nemohli zopakovat do roku 2020 a být na prvním místě. Jen tak stranou každý to ode mně ví tady v Londýně, že budeme znovu králostvím. Pro někoho tohle může být větší výzva jak osnování každoročního konce světa.
Chci zůstat v UK ještě 2 roky, tím by mohla být moje samostudium Angličtiny dovršené, ale úplné rozhodnutí nechám na Zuzce. Věřím tomu, že to bude velmi těžké rozhodnutí pro oba, ale to co padne mě trápit nebude. Trochu jsem si zvyknul i přes to že tu běhají občas šváby, musíte bydlet v bytě s více spolubydlícími i když máte s partnerem oba práci, vítejte v Londýně. Je to taková ta naděje, která Vás udržuje třeba bude líp. Nemyslím si, že trávník je někde zelenější. Pokud neumíte využít zdroje doma nebudete to umět ani kdekoliv jinde na světě. Tímto ze sebe nechci dělat neschopu který jsem jel bortit barikády, necestoval jsem do Anglie vydělávat hory peněz , byl jsem jen nespokojen s mojí angličtinou, kterou teď úspěšně dávám dohromady. Chtěl jsem tím zareagovat na ty kteří mi teď píší jak je skvělí že jsem tady a chtěli by být na mým místě. Ničeho se nemusíte bát, pojďte si to zkusit, ale nečekejte zlatá vejce. Čechy jsou fajn buďte na to hrdý.
Sedím si tak na zápraží a koukám jak padají hvězdy. Asi takový oddych jsem si představoval. Čas mi bohužel nepřidá nějaký ty minuty k dobru a kdyby tomu tak mohlo být tak bych je využil k něčemu co dělám do teď. Víc bych pracoval a na to, že se dá taky někdy vypnout bych si stejně nevzpomněl.
Ale zpět k tomu padání. Když spadne hvězda a Vy si v tom mžiku stihnete něco přát, to něco se Vám splní. To ví každý, přeci. Jen mimochodem, většinou to nestihnu, ale stejně věřím, že se mi moje přání vyplní. Další atribut k vysněné chudobě, vytouženým cínovým vojáčkům z 30 let, nebo cestě do vesmíru, nesmíte nikomu říct co jste si přáli, jinak tím všechno zhatíte.
Když jsem se nad tím tak zamyslel, tak jsem si uvědomil, že zatím vše co jsem si přál, tak jsem si cestičku k tomu našel. I když se moje tužba uskutečnila po několika letech, já to považuji jako úspěch. Hlavní zásada: "Nepusťte si hubu na špacír! Nikdy! Nikomu!" Ale nedělejte si velký naděje, protože ze svý zkušenosti vím, že to je hodně silný oříšek. Taková nejznámější situace je když Vám Váš kamarád oznámí v pátek, že od pondělí přestává kouřit. Dřív jsem si jejich jména psal do notýsku a dělal jsem si u nich čárky pokaždý když s tím vylezly na povrch.
Jak proběhla dovolená? Dovolená proběhla dobře, překvapivě. Moje probuzení proběhlo těsně před přistáním nad Růzyňským letištěm. "Zase doma." Hned po příchodu do haly jsem dostal vřelé objetí od Zuzky, která se cítila provinile za moji ztrávenou noc a pár facek od ortodoxních židů, kteří postávaly o kus dál se svými obrovitými klobouky a beránčími kotletkamy. Myslel jsem si, že žijí jen u nás na Hendoně. Kvůli Zuzce jsem dělal uraženýho za předešlou noc a hned po chvíli jsem si vysloužil řídit auto. Po dlouhý době za volantem jsem se cítil opravdu dobře.
První zastávka Děčín na severu Čech. Protéká tam Labe, kolem dokola je krásný národní park Sasko-České Švýcarsko, nenecháte bez povšimnutí nevěstince a rozmanitou škálu vietnamskýho zboží.
Jako výlet vyhrálo Hřensko. Udělali jsme si hezkou procházku podél řeky Kamenice. Cesta nás měla dovést k převozníkovi, ale s každým krokem blíž jsem měl větší a větší ztrach co se bude dít, protože po naší stezce jsme potkali každých sto metrů jednu rozmlácenou loď. První přelomená vejpůl o kámen, druhá zapíchnutá ve stromech se zničeným předkem, třetí s dírou na dně lodi jak od nějaký příšery a v takovýmto duchu to poračovalo až k převozu. Převor mě ujistil, že: "Minulý rok tu řádila voda, tenhle rok nás tu nemůže nic zaskočit." Zaplatili jsme 140Kč za převoz a nepočítejte s tím že to je se zpáteční jízdenkou. Plavba proběhla poklidně, převor nám ve skalách ukázal obrysy draků, delfínů, vodníků a my dokonce vyděli i mimozemšťany. Na druhý straně jsem zjistil, že se zpět zadarmo už nedostanu, tak jsme se rozhodli jít do Mezný a od tamtud na Pravčickou Bránu. V prudkým kopci do Mezný se projevil Zuzky cit pro turistiku. Začlo to proklínáním stromů, kamenů a nakonec už jsem ji musel táhnout jako malý dítě.
Asi největší dojem na mě zanechalo Sokolí Hnízdo u Pravčický Brány. Dvěstě metrů před vstupem Zuzka zahlásila: "Vidíš jaká je to nádhera?" Mlčky jsem se ni zadíval. A ona na to odvětila: "Jsem ráda, že sdílíš moje pocity. Můžeme jít zpátky, už jsme viděli všechno?" Na vrcholku najdete restauraci a krásnou vyhlídku odkud vidíte široko daleko. My jsme tam navíc ucítily trávu a špekáčky s dvouma mladýma hejskama co tam pracovali. Co my na to? Samozřejmě jsme se zastavili. Jeden z nich vysekával zamrzlou zmrzlinu z mrazáku a druhý se staral o pečení a balení jelena. Po chvíli vyměňování příhod byla odpálena raketa. Dali jsme pár pávů a já si uvědomil, že to musí být náročný de facto žít na takovýmhle místě. Klučíci tam totiž jsou tak měsíc v kuse a pak mají trochu volna. Myšlenky: "Tohle místo je takový odříznutý od světa. Kde nic, tu nic. Jaký to může být žít tady stejně dlouho jako vstupenkář který tady tráví už 8 let. Co tu dělají ty dva mladí kluci? Měli by být s kámošema ve městě, bavit se. Nikdo tu není, mě můžou pustit ze skály a Zuzku zavřít a znásilnit! Fuj to je ale silný pokouření." Po chvíli přemýšlení jsem mrknul na Zuzku a pochopil jsme, že jsem v tom nebyl sám. Chuděra seděla na lavičce s vystrašeným výrazem a s myšlenkou, že už nikoho nikdy neuvidí. Trochu mě to rozesmálo, když jsem si uvědomil jak jsme pobláznění z filmů. Utěšil jsem Zuzku. Mezitím se dodělali párky a maso. U jídla jsme si poslechly story jak kluci cestují do práce. Někdy když mají náladu tak do práce běží, samozřejmě se na to i posilní. Ten co nám kuchtil to vyobrazil asi takhle: "To si to tak běžíme lesem, není to daleko stačí se držet červeného značení. Běžíme, kecáme a najednou zíráme že jsme úplně někde jinde ztraceni. Když jsem se pídili po tom co se stalo, tak jsme zjistili že běžíme po značkách na kácení stromů." Po příhodě se mě zeptal jestli chci dobrodružství. Samosebou jsem souhlasil. S poklusem jsme se vydali ke skále, kde vyselo připravený lano. Škrábeme se na bránu a omrkujem západ slunce. Na tohle místo se už dávno nesmí. Pohled mě usadil na prdel. Na to mi můj strůjce dobrodružství řekl ,že to není všechno a rozběhli jsme se směr les. V běhu na mě zavolal: "Dělej přesně to co ti řeknu." Běžíme. "Doprava! Nahoru a pozor na kořeny!" Ležely ty přes sebe jak chapadla chobotnice. Běželi jsme dál. "Sprintuj a udělej velkej skok!" V tu chvíli jsem viděl jak letí a já letěl co to jen šlo a letěl taky. V tu chvíli jsem viděl jak se pod mnou blískla hlubina mezi skalami. Proběhla vteřina, ale pro mě to byla jak půl hodina. Na to on: "To nebylo špatný." Tam kde jsme běhali už byla Německá část. Po příchodu zpět jsme popily pálenku a kluci nás připravili na to, že zpět pěšky nepůdeme, ale svezeme se lanovkou. Nedokázal jsem si lanovku představit a hlavně jsem žádnou neviděl. Až když jsme k ni přišly tak jsem rozpoznal na jednoduché konstrukci a spodek podobný paletě, že pojedeme nákladní lanovkou. Jediný na co jsem se zeptal: "A má to aspoň řetízek?" Nemělo! Ale byl to super zážitek a tímto klukům děkuji za pěkně ztrávený den.
Dneska jsem hodně naštvaný. Připravuji se na dovolenou v Čechách a ani si nedokážete představit jak se na to těším. Je to jako o Vánocích kdy jsem věděl, že dostanu super nový lego. Tenhle článek ale rozhodně nepatří k těm pozitivním. Je o shonu událostí který mě vytáčejí k šílenství a potřebuji je někde vypustit.
Hned po dovolený máme v plánu stěhování. To vyústilo po třech měsících úpěnlivého sténání mé přítelkyně, že nemůže vystást jednoho inda co mu ujeli jednou nervi a Sáře, která tady už nějakou chvíli roztahuje nožky a tráví tu přespříliš času. Co na tom, třeba s novýma spolubydlícíma slovákama bude větší sranda?!
Další věc o kterou se musím postarat a podělit s Vámi je práce. Chci dostat plný pracovní úvazek, nebo odejít. Pro šéfa je to pastva mít lidi, kteří pracuji 40 - 45 hodin týdně a může si je zavolat na jakoukoliv hodinu se mu zlíbí. Možná než se začnu starat, mohl bych se zeptat, jestli nevadí firmě, že spí se svými zaměstnanci.
Pokračujem v krasojízdě. Teď je 0:17 za sedm hodin v 7:00 mi letí letadlo. 1:47 mi jede poslední vlak, kterým se můžu dostat na letiště. První vlak jede pozdě, proto bych nestihl letadlo, a proto musím vyrazit teď a být pět hodin na letišti znuzen a opuštěn. To co mě doopravdy sere je, že se mi moje přitelkyně (dvouletá) řekne: "5:30 ti jede vlak." Kdybych se tím řídil, nestihl bych letadlo a mohl bych mu s úsměvem mávat z dálky. Navíc se musím půl hodiny hádat o tom, že vlak který nejede, jede a nakonec nejede. Ještě že jsem poslal šéfa s přesčasem do řitě a jel jsem si domů překontrolovat jak pojedu.
Teď jenom se rozhodnout, kde ji požádám o ruku? Někde v Čechách nebo zpět v Londýně?
Posledních pár týdnů máme hádky na denním pořádků. Není to tak špatný, člověk se tak aspoň naplní adrenalinem a čas utíká mnohem rychleji. Ne, že bych byl z toho nějak nadšený, ale nic jinýho mi nezbývá tak se s tím hold budu muset srovnat nebo vypadnout.
Osobně si myslím, že výrazný chyby nejsou ve mě, ani v mých kolegách, ale v manažerech. "Každý dělá všechno." Takhle to funguje u nás. Když se něco posere, tak se vyhubuje všem, protože pravý by se stejně nedohledali. Když Chris nebo kdokoliv jiný dělá něco špatně, automaticky to všichni dělají špatně. To by se dalo přirovnat k tomu, že někdo z Vašich kolegů neustále kouří v práci na záchodě a dokud ho někdo nedopadne, tak bude šéf všechny kuřáky tyranizovat.
Pomocník manažera je taky mágů pán. Ten si představuje komunikaci stylem. Přijdu do práce. Rozhodnu se co budu dělat. Pak oběhnu všechny na směně a seznámím je s mojí představou o práci. A když se do něčeho konečně pustím tak zjistím, že už to udělal ten desátý kterýho jsem nenašel.
A co mě dojme nejvíc? Když mýmu manažerovi řeknu sebechytřejší důvod proč něco nebylo tak jak mělo, nebo že takovýmhle způsobem opravdu nejsme schopni dělat, ona vždy odvětí, že problém je v mojí angličtině. Připadá mi že mám práci pro inženýry. I kdybych neuměl anglicky tak by ji to trápit nemuselo, pro práci co dělám to není tak důležitý. Ale na druhou stranu, ona se ptá i anglánům co se tady narodily jestli umí anglicky. Ještě, že nejsem angličan. Asi bych se šel oběsit kdyby mi nějaká indka řekla, že moje rodná angličtina je mizerná. Ale já bych tenhle problém mohl vyřešit. Naučím ji Česky.
Zatim jsem tohoho nazoru, ze se snazi z nas dostat co nejvic, protoze jsme na zacatku. Asi to delaji i za tu cenu, ze ze sebe obcas udelaji blbce.
Čas dovolených a i na mě přišel čas, kdy na mě padle ruka mého manažera s otázkou kdy bych měl představu si vzít dovolenou. Musím říct, že to byla pro mě těžká otázka. Vždy jsem pracoval jako živnostník a nemusel jsem něco takového řešit. Ale co. Sezení se Zuzkou udělalo za své. Já si prosadil, že pojedu na Metaliku a Limp Bizkit. A dohodli jsme se na společných prázdninách v Chorvatsku nebo v Portugalsku na konci srpna. Můj kamarád má letní vilu v Portugalsku, když bychom měli štěstí tak bychom mohli jet tam a užít si trochu oceánu, i když já se na něj budu asi jenom koukat. Velkou vodu jsem naposledy viděl před 18ti lety a nemám k tomu extra vztah.
Ale co se stalo. Dal jsem formulář mýmu šéfovi. A v tu chvíli jsem si uvědomil jaký jsem byl hlupák když jsem nevzal nabítku plnýho pracovního úvazku v restauraci. Mám zajímavější, zábavnější práci než oni a hlavně mě opravdu baví aranžování schůzí a událostí. Pracuji na bázi když mají práci mám i já práci, když nemají práci já nemám práci též. Do dnes to bylo OK. Teď už tomu tak není a vypadá to, že si budu muset najít něco abych doplnil mezery. Tenhle stav by mohl trvat tak dva měsíce.
V nejistotě žijeme furt ať jsme v práci nebo ve vztahu. Co je ale lepší, být v částečný nejistotě nebo úplný nejistotě? Já jsem teď v úplný a je na tom jedna dobrá věc, že tě to táhne dopředu.
Při posledním článku, který jsem psal minulý pátek jsem se pěkně spálil. Rozčílilo mě, že při zveřejnění se text neuložil ani nezveřejnil, takže nálada, že bych se kopnul do koulí. Na můj vkus byl celkem dlouhý, ale co na plat. Uklidnil jsem se tím, že to tak mělo být.
Rozhodně angláni hokejem nežijí a pro některé z nich je to přežitek doby, ale co je nám do nich. Oni mají fotbal a my máme hokej. Abych se přiznal, nemám moc času se zabývat děním kolem a mile mě překvapilo, když jsem přišel z práce a Zuzka z postele křičela: "Daly jsme na prdel Finsku!" Tím jak byla zapálená, tak tím jsem se do toho rychleji dostal a v pátek po práci jsme nastartovali do Česko - Slovenské restaurace na zápas Česko - Slovensko.
Nechtěli nás tam pustit, protože z hospody lidi vypadávali oknama, jak byla napráskaná. Prosili jsme a ukecávali až nás nakonec nechal jít dovnitř. Uvnitř by jste rozhodně neslyšely padat špendlíky na zem. Jeden tábor slováků a druhý čechů duněly jak vítr před bouří. Nálada super, skandování, zpěv, mlácení pěstmi do stolu. Jen jsem čekal jak vyhrajem a všichni se tam do sebe pustíme. Napětí by se dalo krájet. Ale ustáli jsem to, ukřičeli jsme je, zaspívali hymnu a v poklidu se rozešli. Doufám, že mi to vyjde příští týden a dostanem se tam na finále a sejdem se ve stejný počtu jako minule. Přece jsem byly se slovákama ruka v ruce jakou dobu.
